Září 2012

Rozhodnutí a nová naděje

30. září 2012 v 15:13 | -----Izzzie----- |  ---Tagesbuch---
Tumblr_mb2cbihkku1rxuwkfo1_500_large

Dospěla jsem k rozhodnutí. Nevzdám to a budu bojovat. Budu bojovat za spokojenost, šťestí, zdravé tělo a vyléčenou duši. I když ta se vyléčit nedá, alespoň si mohu přestat ubližovat. Mám se ráda, dokonce i můj vzhled se mi líbí, samozřejmě, až na ty kila navíc. V těchto kilech si krásná nepřipadám. A dokonce mám čím dál tím větší problém se na sebe dívat. Ale je to o pocitech. S tou samou váhou, když jsem se začala držet a zkusila jsem zapomenout na ppp a jedla zdravě, mohla jsem se podívat do zrdcadla, i když tam stál ten samej mamut, věděla jsem, že už jsem se rozhodla, rozhodla s tím něco dělat. Rozhodla jsem se být silná a najednou se mohu sama sobě kouknout do očí. Mohu se podívat na sebe a říct si, no jo, podívej kam si to až nechala zajít, ale teď "Izzzie", teď už si ubližovat nebudeš a uvidíš, ono to půjde, ono to půjde, jen musíš na ty tajemné víly zapomenout, teď už si tu jen ty - a budeš silná. A je tu jakási naděje, pokud nevezmete víly na milost.
Moje rozhodnutí je jednoduché, smazala jsem staré jídelníčky, starý pokus. Tentokrát už to chci zvládnout a tak nějak věřím, že to půjde, že to opravdu zvládnu. Nevím, proč mám takovou naději, ale mám, snad to dělá pomyšlení na rodinu a na mé zdraví.
Jedu v pátek do Česka. Zdržím se dlouho, mám jakoby dovolenou. Hrozně se těším a jistě chápete, že mi babička uvaří knedlo vepřo zelo, a já si ho dám. Protože babička je nejvetší zlatíčko a já si nechci dovolenou kazit tím, že všechno budu odmítat a budu myslet na to - nesmím, nesmím...
Protože já smím, já vám slibuji, že budu normálně jíst, jako moje rodina, sic ne hubnoucí jídelníčky, ale normální. Nebudu se pouze přecpávat a nebudu zvát žádnou ppp vílu na návštěvu.
Jistě chápete, že když jedu po třech měsících domů, že chci vypnout. To znamená, smích s rodinnou, kravinky, jídlo, alkohol, aktivity, i lenošení. Tohle všechno si nechci kazit počítáním kalorií. Ale až se s tím zadkem vrátím, začnu přidávat jídelníčky a připouštím, že opravdu musím nějaké to kilo dát dolů. "Cesta k uzdravení" je dlouhá, strnitá, neustále zakopávám o kameny, ale doufám, že na konci té cesty budu to opravdové uzdravení a já se budu zase smát...

Je mi to jedno? - Ne není...

28. září 2012 v 17:24 | -----Izzzie----- |  ---Tagesbuch---
539334_4352204081000_1817159293_n_large

Já vůbec nevím co mám dělat, jakým směrem v životě jít.
Po tom, co jsem se tak zklamala, jsem si sama pro sebe řekla: Aha! Třeba začni cestovat, zabavíš se, ppp ti bude cizí, ani si na ní nevzpomeneš, budeš šťastná, třeba potkáš novou lásku...
Tohle jsem se mi vybavilo při myšlence cestování, nechtěla jsem si připusit i ty špatné stránky odjezdu, měla jsem pouze tu vidinu, tu vidinu nového života.
Teď už vím, že před svými problémy neutečete, že nejde být jako pštros, schovat hlavu do písku a dělat, že problémy a svět neexistuje. Nejde to. Můj první cíl je samozřejmě, uzdravit se. Nejde o to jíst celé měsíce zdravě. Já si chci dát někdy i čokoládu. Jako uzdravení považuji to, že si ji dám, ale že budu vědět, kdy mi stačí, a bude mi stačit třeba pouze řádka nebo čtvereček. ZP similuje pocit chamtivosti, flustrace, nemůžete uniknout, musíte to sníst, vše vše všechno... To nechci, opravdu to tak nechci. Na mou výšku, jste si jistě všimly, že mám obrovskou nadváhu, ale ve skutečnosti, spokojená jsem byla s šedesáti kily, já jsem prostě nebyla nikdy ta, co měla čtyřicet, padesát kilo, abych vypadala opravdu štíhle, potřebuji šedesát. Prostě nejsem baletka, štíhle vypadám opravdu když mám šedesát, pak tabulky pro mou ideální váhu neplatí. Jelikož na mé váze tady se oběvilo i číslo sedmdesát tři, což je má nejvyšší váha v životě, zjistila jsem, že jsem kvůli projímadlům a ppp, přibrala skoro pět kilo, za velice krátkou dobu, velmi krátkou. Od doby odjezdu do Německa. Ale někdy splasknu hned o dvě kila, je to pohyblivá váha, ale za začátek beru to oškivé číslo sedmdesát tři.
Cíl je jasný. Uzdravit nejen tělo, ale i mysl.
Nikdy jsem nechtěla si vytyčit pravidla, které chci dodržovat, ale budu muset.
Takže se v menu objeví moje pravidla.
Myslíte, že 13 kg na shazování je moc? Myslíte, že se to dá zvládnout nasazením zdravé pravidelné výživy? Připomínám - pohyb mám, vždy alespoň 1 h denně chůze.

Nikdy tak zcela nemůžeš spravit srdce...

26. září 2012 v 22:28 | -----Izzzie----- |  ---Tagesbuch---
Tumblr_m4l5hsx1a01qlcfsso1_500_large

Protože jsem v tomhle blogovém "hubnoucím" (nebo spíše cestou k uzdravení) nová, neznáte mě, a psaly jste mi, že se o mě chcete dozvědět více. I když v záhlaví obrázku je krátký text, který lecos vysvětluje a napovídá...

Je mi dvacet let, jmenuji se jinak, než je napsána moje přezdívka u článků, ale jistě chápete, že si moje pravé jméno nechám pro sebe. Pro vás jsem "Izzzie" a nebojte, i když mám falešnou přezdívku, budu stejně upřímná, jakoby jste znaly moje opravdové jméno.
Ano, vlastně nevím kde začít, je toho tolik co popsat, přijde mi, že můj posavadní život je momentálně jenom přežívání, čekání na něco lepšího. Ačkoliv jsem mladá, už jsem zažila pořádné rány od života. Nemá cenu všechno popisovat, jistě vás by to nudilo, a já už se nechci opakovat. Nechci se vymlouvat, co mě donutilo k ppp, k odjezdu do zahraničí, důvody tu byly, ale co to bylo přesně z těch všech všech věcí, opravdu nevím. Nebo to snad bylo všechno najednou?
Pamatuji si chvíle, kdy jsem byla upřímně ještě šťastná, ale všechno se zhroutilo, jako by jste šťěstí z mého života odfoukly tak lehce, jako peříčko z dlaně. Všechno je tak křehké a tak nehorázně těžké. Tenkrát jsem měla uplně všechno, co jsem tenkrát potřebovala. Tenkrát jsem se uměla zasmát a nemyslela jsem přitom na to, zdali jsem se teď zasmála upřímně nebo ne, jako to dělám teď. A když o tom vůbec přemýšlím, je to upřímné?

Toulám se životem, jsem jako zatoulaný pes, který hledá v popelnicích něco lepšího než jen špinavou vodu na zemi. Moje minulost mě tíží, nedokážu se odpoutat. Milovala jsem. Milovala jsem tak moc, tak víc, o moho víc, než sama sebe. Možná miluji ještě teď, to upřímně nevím. Vím jenom to, že od chvíle, kdy nejsme spolu, nejsem šťastná. Není to jen, že jsem se "rozešla s klukem", ano jde to říct tak povrchně, dokonce to zní povrchně. Ale z hlouby duše, je to pro mě rána, která mě zasáhla tím neostřejším bodcem. Všechno by bylo jednoduší, kdyby se okolo toho nestaly věci, zlé věci, a neopustil mě ve chvílích, když jsem ho nejvíce potřebovala. Pohřby jsou těžká věc, a když zažijete úmrtí mladého blízkého člověka, je to tragédie, pro celou rodinu. Trpěla jsem už jenom pohledem na ostatní členy rodiny. O do toho vám po letech řekne váš nejbližší přítel, zpovědnice, podpora, vztah, láska, že končí. Jsem zraněná, jsem zraněná ještě teď. A to už to bude na jaře dva roky. Vím to přesně, protože to udělal na moje narozeniny.
Od té doby, od zrady od života, se toulám. Zkouším různé věci, zkoušela jsem studovat vysokou a studiem zapomenout. Nedá se. Zkoušela jsem jít do práce a zapomenout. Nedá se. Vešla jsem do agentury a jen tak řekla: Chci do zahraničí, chci tam pracovat a učit se jazyku. Proč ne? proč být v Česku, když mě tam nic netěší? Byla jsem tak naivní. Mám tam rodinu, to stačí.
Říká se, že aby byl člověk šťastný v životě, musí mít splněné, nebo jak chcete, - v pořádku, čtyři základní elementy. Práce, rodina, zdraví a láska.

Práce au-pairky je na hovno. (Alespoň v Německu) Němci jsou povrchní snobové, v Německu se au-pairka rovná sluška a setkáte se s pohrdáním. Zdraví, na tom pracuji. Kromě poruchy příjmu potravy a nadváhy jsem zdravá. S tím se dá něco dělat, s tím se dá pracovat. Rodina je jediný element, který mě drží nad vodou, jsou jediný důvod proč tu jsem. Znají mě, milují mě, podporují, utřou mi slzy, táhneme za jeden provaz. Tak moc mi chybí a sakra, musím u toho řvát. Předem se omlouvám za překlepy. A láska, neboli vztah, ano znala jsem. Doufám, že poznám ještě někoho, s kým budu šťastná, nevím, doufám a někdy už to vzdávám... Neboli jak zpívá Demi lovato: Nikdy nemůžeš tak zcela spravit srdce...

Zítra zavrhnu svou špatnou půlku

23. září 2012 v 19:11 | -----Izzzie----- |  ---Tagesbuch---

Můj víkend byl hrozně krátký a vyčerpávající. Nechyběla samozřejmě párty a hrozně alkoholu. Nevadilo to, důležité bylo, že jsem zamávala mým vílám a celý víkend jsem byla bez žádné ppp. Sice jsem jedla i sladké, ale důležité bylo, že když jsem s dala k večeři zdravý toust, nechtěla jsem další, byla jsem sytá a tento pocit mi chyběl, velmi, velmi dlouho.
Prostě a jednoduše nejde říct - odteď na ppp kašlu a budu jíst zdravě. PPP není auto, nejde jednoduše opravit. PPP je záležitost na dlouhou trať, kterou k cíly kráčíte po krůčkách. Takže jsem ten první krok udělala -to bylo uvědomnění - takhle už nechci žít. Další krůček byl, že jsem poznala zase pocit sytosti, že jsem nepotřebovala více jídla. Vždycky jsem potřebovala více a čím více toho bylo, tím to bylo lepší. Tím se to lépe zvracelo.
Dokonce jsem poznala, že někdy na sladké mám chuť a někdy ne. Dříve jsem měla chuť vždycky a na všechno. Člověk si musí jen uvědomit, co je jeho prioritou. Životní prioritou. Moje priorita je teď cesta k uzdravení. Protože pak je zase nádherný sednout si s rodinou, dát si kafíčko a smát se. A bude mi jedno jestli má mléko 3,5% tuku nebo 0,1%. Na tohle v budoucnu už nebudu muset myslet, ale to bude, až zavrhnu, opustím, pošlapu, roztrhám, zcela zničím svou špatnou ppp půlku.

Od zítra začnu psát jídelníčky.Držím vám palce moje ovečky.


Já věřím na víly!

21. září 2012 v 0:20 | -----Izzzie----- |  ---Tagesbuch---
Ano, já věřím na víly. Dokonce je osobně znám. Jednu znám velmi dobře, ta se jmenuje Mia. Druhá se jmeuje ZP aneb záchvatové přejidání, tu znám také velmi dobře. Občas mě jdou navštívit obě dohromady, o, jak šlechetné to od nich je. Vždycky vezmou sebou lahvinku "Znechucení sama nad sebou", nebo snad láhev tvrdého s názvem "Depression?"
Nevím jak začít, je to první článek nového blogu. Měla jsem jich snad tisíce a neblogovala jsem snad měsíce. Můj pocit samoty z zahraničí, kde je pro mě všechno cizí, mě dohnal založit blog, kde bych se mohla přímo vyblejt z mých pocitů, ze samoty, zapadnout do týhle hubnoucí komunity, ačkoliv moje cesta není ve stylu "pro ana, pro mia"... moje cesta, ačkoliv hubnoucí, je "cesta k uzdravení"
Neznamená to pouze dodržovat zdravé jídelníčky a bla bla bla... moje cesta k uzdravení obsahuje mnohem víc, znamená to mnohem víc, znamená to, že bych chtěla být šťastná... to neznám už pěknou dobu. Co všechno mi tak zakalilo mozek? Co všechno mě činí tak nešťastnou?
Velkou roli v tom hraje ppp, samozřejmě, nespokojenost s mým tělem, odloučení, zlomené srdce, to, že se bojím, že už se nezamiluji, ztráta bližního v rodině, šikana na střední, pohoření na vysoké...
Bylo toho dost, nevím jeký byl první impuls. Důležitá je teď moje "cesta k uzdravení" a jestli to má být po krůčkách, začnu tím, že se pokusím zdravě, pravidelně jíst bez zvracení, přejídání, projímadel, depresí, sebepoškozování. Člověk s tím musí někdy přestat, nějvětší kravina je věřit mottu: "Pro ana forever" - možná tak pro ana, než předčasně chcípnu...Někdy ten kolotoč musí skončit, je lepší začít pozdě, než-li později...